Úzkost a jak z ní ven
Už od mala nás ve škole učí, jak komunikovat s naším okolím bez gramatické chyby. Avšak jak bez chyby vyjádřit naše motivy, pocity a potřeby se mnohdy ve škole nebo od okolí nenaučíme. Jsou i další věci, kterých si okolí nevšímá, protože většinou nejsou ani vidět ani slyšet. Co třeba učit se představovat? Umět si něco příjemného představit? To, co si představujeme, se sice ve skutečnosti neděje, ale ovlivňuje to naše prožívání... dává nám to pocit, skoro jako bychom to skutečně prožívali. Můžete si představit cokoli, po čem toužíte. Emoce představují palivo k představivosti. Pokud to je emoce pro vás příjemná, bude příjemná i vaše představa a naopak. Když budete pohánět své představy jen svým strachem, stanou se z nich vaše obavy a noční můry. Používejte svojí bohatou představivost jako nástroj k tvoření, a ne k ničení.
Pokud si v nějaké situaci nevěříme, přirozeně z ní máme strach. Tohle nás chrání před nebezpečím, které nás v ní může potkat. Naše sebedůvěra se odvíjí od našeho sebehodnocení. Tím myslím hodnocení naší představy o sobě samotném. Hodnocení, které jsme zvyklí používat, mívá většinou jenom dvě hodnoty, kladnou a zápornou: Ty jsi pro mě dobrá. Ty jsi pro mě špatný. Ale obsahuje mnoho variant toho, kdo jsme, např. ty jsi krásná, ty jsi ošklivý... Při sebehodnocení se hodnotíme sami, přemýšlením o sobě. Ovšem můžete slyšet, že ostatní nás taky často hodnotí. Často nám to hodnocení, které vymysleli, i sdělují a vsugerují nám ho. Hodnocení je ale značně subjektivní a nikdy nepředstavuje objektivitu.
Doporučuji tedy hodnocení ostatních brát pouze orientační, pomocí čeho určit pocity ostatních a jejich potřeby. Pro nás samotné platí jen to naše hodnocení. I když hodnocení stejně závisí na naší aktuální náladě. Tedy pokud jste vyhodnocený jako špatní. Potom buďte klidní, prostě tu seďte a buďte ti špatní. Hodnocení se odráží od našich aktuálních pocitů, je zcela subjektivní.
Láska je dárek od ostatních bytostí za to, kdo jsme v jejich životě, a za to, co pro ně představujeme. To, že se o nás někdo stará, je projev lásky, ale může si nás představovat opravdu všelijak. Lidé občas reagují na svoje vlastní nepříjemné pocity tak, že místo své nenaplněné potřeby začnou hledat někoho jiného, kdo by za ně byl odpovědný, hlavně když si s těmi pocity sami neví rady. Lidé se občas snaží vyplnit to, co si přejí, slovy. Tato slova můžou být i nepříjemná, sdělují nám jejich představy o nás a můžeme slyšet takové hodnocení nebo nadávky, že máme strach, bolest, hněv a další emoce. Proč se nadávaní objevuje tak často v diskuzích u témat, jinde nebo tam, kde jsou silné emoce, pramenící převážně z lidských potřeb, které jsou nenaplněné?
Lidé se můžou pokoušet záměrně nás nadáváním zranit, protože jsou naučení, že neexistuje nic jiného, než toho druhého se prostě snažit donutit, tím že ho poraní, protože si ho představují jako svého nepřítele. Proč to dělají, proč lidi nejen nevědomě ale i vědomě ubližují, když to ostatní bolí? Protože lidé jsou takhle naučení, zvykli si takhle jednat, když se zlobí, když se bojí, třeba vidí, že je někdo ohrožuje, ohrožuje to co mají rádi, nebo ohrožuje jejich představu o sobě a tak si druhého začnou představovat jako nepřítele. Zkuste někomu říct, že je vůl či mrcha, a co vám bude dělat, jaké hodnocení vám řekne, když uslyší, že je špatný.
Co se stane, pokud si budeme myslet, že se si lásku zasloužíme tehdy, až když vidíme, že ji k nám projevuje okolí? Nepředáme mu tím svou kontrolu nad naší láskou k sobě? Nebudeme mít potom i někdy přirozeně smutné pocity, pokud námi opovrhnou?Nezačneme se potom přirozeně i obávat toho, že nás nebudou mít rádi cizí ?
Ostatní lidé vám často můžou říkat, kdo z jejich pohledu jste. Ale pochopení je mnohem hlubší než všechny znalosti a představy. Nikdy nenechte, aby vás ostatní definovali za vás. Tím, kým se stanete, je vaše volba a nenechte se oklamat, že za to musíte být milován, a že vám to všichni ostatní musí schvalovat nebo mít o vás příjemné představy.
Pokud vás někdo bude mít rád za to, kdo skutečně jste. Nemusíte mu o sobě snad ani nic vysvětlovat a nebo se mu obhajovat, bude vám rozumět sám od sebe, protože se do vás dokáže snadno vcítit.
Není potřeba snažit za každou cenu o to, aby jste byli dokonalí, bezchybní, to jsou stejně jen představy. Bez chyb lze jen těžko dosáhnout pokroku nebo se v něčem zlepšit. A taky k lásce není potřeba, aby vás ostatní měli rádi a rozuměli vám. Můžete zůstat v klidu, i když si myslíte, že vámi ostatní opovrhují a také se toho nepotřebujete až tolik bát. Ani když vás druzí opravdu mít rádi nebudou, budou vám něco vyčítat a nadávat, používat k vám násilí. I když se vás při tom třeba nikdo nezastane a ten kdo to udělá, bude ještě více opovrhovaný, a budete se cítit naprosto sám a izolovaný. Vy si za to nemusíte nic vyčítat nebo stydět, protože tohle jsou jejich představy, jejich rozhodnutí a jejich chování.
"Je lepší být nenáviděn pro to, co jsem, než být milován pro to, co nejsem."
"Jedním z důsledků působení církve v minulosti i dnes je obecné povědomí mezi lidmi o tom, že člověk si lásku musí zasloužit. Že láska je bonus, který získáváme pouze bezchybným životem v bázni boží a tím, že ve všem dobrovolně upřednostňujeme před potřebami svými potřeby Boha a svého pozemského vládce.
A přirozeně si lásku zasloužíme také jen tehdy, když ctíme matku svou a otce svého, miluje bližní své a nepřátele své. A také tehdy, když nastavíme kdykoli svou druhou tvář, když máme to štěstí, že jsme uhozeni do té první. Prostě můžeme milovat sami sebe, když se rozpustíme v těch druhých kolem nás a přestaneme být sami sebou. Protože být sám sebou a mít rád sám sebe je přece sobecké a zavrženíhodné.
A tak je dnes naprosto normální, že v naší západní civilizaci je v ateisticky údajně přísně vedené škole při výchově dětí stále zdůrazňována zásada, že člověk se může mít rád až tehdy, když ho budou mít rádi ti kolem něj a splní vůči okolí vše, co se od něj očekává. V rodinné a školní výchově se láska k sobě samému či sobě samé staví automaticky na roveň egoismu a sobectví. Všichni jsme byli v dětství vedeni k podvědomému návyku vyhovět a zalíbit se všem kolem sebe, a to často na úkor sebe sama a svých oprávněných potřeb.
Byli jsme a jsme vedeni k přístupu k ostatním podle schématu : já ti dám lásku a ty mi za ni dáš vděčnost, abych se taky mohl mít rád za to, jak jsem skvělý. Byli jsme také vedeni k přístupu k ostatním podle schématu : dám ti lásky co jen mohu a ty mne za to taky budeš mít hodně rád, ať můžu mít ze sebe dobrý pocit.
Je ve vás prostě zakořeněno přesvědčení, že se můžete milovat až tehdy, když se přesvědčíte o tom, že si lásku zasloužíte, protože vás za vaši dobrotu, obětavost a lásku, kterou jim projevujete, mají rádi všichni kolem vás.
Sami ovšem víte, jaká je praxe. Výsledky takovéhoto přístupu jsou povětšinou mírně řečeno k ničemu. Nikdy totiž nemáte a nebudete mít dost důkazů zvenčí o tom, že si zasloužíte milovat sami sebe za to, jak jste nádhernou bytostí. Protože tu ten či onen vám lásku, o níž stále svými činy žadoníte, z toho či onoho důvodu odmítne. To vzápětí raní vaše já, protože vy reakci toho druhého nutně považujete na projev vlastního selhání a vnímáte ji negativně. A vaše já takto zasaženo se i vůči těm nejvíce blízkým lidem byť na pár okamžiků uzavře do pocitu nelásky.
A tak pořád dokola znovu a znovu hledáte ve vnějším světě potvrzení toho, že se můžete mít rádi a toho pravého potvrzení se vám nikdy nedostane. A tak to vzdáte a přijmete jako fakt, že si lásku nezasloužíte. A nemáte se rádi a tak se stane to, co vyhovuje těm, kdo vás mají pod kontrolou. Bez lásky k sobě vám totiž zůstává spolehlivě uzavřen klíčový zdroj vašich osobních energií k multidimenzionálnímu vzestupu.
Věřte prosím tomu, že mezi noční můry církevních a jiných dnes velmi aktivních specialistů na ovládání mas patří sny, v nichž vy jako lidé této země se vydáváte směrem vzhůru ve vibracích zapovězenou úzkou cestou každý do svého nitra. Protože tam, při hledání lásky a štěstí těch dvou ve vašem vlastním nitru nad vámi zcela přirozeně ztrácejí kontrolu. Děsí je, když tuší, že se byste se mohli dopracovat jednou uvnitř sebe sama k tomu, jak se zbavit strachu, depresí a obav tím, že budete žít tady a teď sjednoceni láskou k sobě samým. A objevíte sílu své vlastní multidimenzionality, která jejich moc nad vámi smete.
Zapomeňte pro tuto chvíli na ty, kdož jsou kolem vás. Odhoďte to, co po často již mnohá léta vašeho života považujete za dané a pokuste se pochopit, že láska k sobě samému, tady k vašemu já, stojí úplně na počátku všeho. A že k tomu, abyste se začali a pak i měli rádi, nepotřebujete nikoho ve vnějším světě. Protože si úplně vystačíte sami. Prostě přijměte jako fakt, že ti dva ve vás nežijí spolu dobře a vy jako duše s nimi promluvte a udělejte si v sobě pořádek.
A přijměte fakt, že chcete-li změnit cokoli ve svém životě či chcete-li změnit svůj život jako takový, je láska k vlastnímu já prvním krokem na oné úzké cestě dovnitř, která vede k cíli. Nechte si ukázat cestu k pravé lásce ke svému já a začněte se mít tím pravým způsobem rádi. Pak postupně najdete sílu změnit své vnitřní energetické nastavení, zbavíte se manipulativních energií vnesených do vašeho nitra dříve a odjinud a vyrazíte postupně cestou vzestupu vlastních vibrací všech svých vědomí do sfér, v nichž na vás ti temní zdola už nemají páku. Tohle nemůže udělat nikdo za vás. A budou se dít věci."
Úryvek z článku pana Pavla Karpety, pražského terapeuta
“I’m here. I love you. I belive in you. I don’t care if you need to stay up crying all night long, I will stay with you. If you need the medication again, go ahead and take it - I will love you through that as well. If you don’t need the medication, I will love you, too. There’s nothing you can ever do to lose my love. I will protect you until I die, and after your death I will still protect you. I am stronger than depression and I am braver than loneliness and nothing will ever exhaust me.”
